Společenstvo Kiwi

Obrázek článku Společenstvo Kiwi

Žili, byli 2 hobiti (já a Tomáš) v přenádherné přírodě plné zelených kopců, vysokých hor s bílími čepci a kouzelných udolích skrývající hřmící vodopády, nacházející se na vrchí části severního ostrava daleké země (v Kanadě nejsme...). Hobiti toužili po dobrodružství (práci), protože slyšeli, že na těchto výpravách se mohou naučit spoustě nezmámým věcem a občas si domů přinést nějaký ten cenný poklad. Začali se tedy toulat po Kraji (Kerikeri) a hledat svoji příležitost, avšak dlouho se jim nedařilo... Každý den pozdě večer se chodili ptát starce Briana (boss našeho kempu), hlídajícího jejich vesnici, zda neslyšel nějaké klepy, drby, či pověsti. I ten je však stále posílal domů zklamané, s malou nadějí aby každé dopoledne v 10 hodin očekávali jeho příjezd s dobrými zprávami. "Koukejte na vchod!” říkával… Dny plynuly a hobiti seděli ve své noře čekajíc a doufajíc v lepší zítřky…

Jedno víkendové dopoledne, hodinu před polednem, kdy hobiti stále leželi v posteli z předešlé noci ve znamení medoviny (piva), však někdo zaklepal na dveře! Gandalfe, ehm teda, Braine? Jsi to ty? Jsi nějaký opálený? (Přišel za námi Brazilec) Hobit otevírající vchod rychle zjistil, že se o Briana nejedná a ihned od příchozího dostával zprávu v nějakém divném jazyce (Angličtina… brazilská!) Jdeme hledat poklad! Za 15 minut před vesnicí! Počkat, co? Hobiti se stíhají sotva převléci a už běží. Před vesnící se setkávají s dalšími dvěma hobity, kteří také touží po tom zažít nějaké vzrůšo a dostali stejné echo a společně vyrážejí vstříc dobrodružství!

Kiwi farma, kde pracujeme

Dobře, už dost Tolkiena. Díkybohu se na nás usmálo štěstí a dostali jsme práci na jedné kiwi farmě (ne ty ptáci, ale ovoce). Farma patřila velmi sympatickému páru - Jeanette a Gregovi, kteří se odstěhovali zpátky na Nový Zéland, po tom co byli cca 20 let v Dubaji, kde Greg pracoval na velmi vysoké pozici v Emirates Group - společnost, pod kterou spadá například i Emirates Airlines. Greg nám vyprávěl jak se ho žena ptala, co chce dělat. Jeho odpověď byla: “Pamatuješ Foresta Gumpa? Jak sekal trávník na tom traktůrku? Tak přesně tohle!” a Jeanette mu na to řekla, že se ale bude muset starat i o ovoce. Greg nám později řekl: “Víte co, musel jsem poslouchat, ona je tady boss”. Takže spolu koupili 3 velké farmy a teď se o ně starají a my jim v tom pomáháme. Bylo nás dohromady 7 - já, Tomáš a 5 Němců - ano samí Němci, ostatně jako u nás v kempu, kde jich kemp ukupuje asi 50 (Náhoda? Nemyslím si…). Občas si připadáme, že jsme v Německu a ne na Novém Zélandu...

První den v práci šel jak po másle - nějaký úklid a poté práce, na kterou jsem čekal: "Zničte tuhle kulnu, tady máte velké kladivo." Ano! Mlatím, mlátím… všude lítá hnusný velký hmyz… mega pavouk! Mlátím ještě víc! No…Za to odpoledne jsem se stihl nečekaně spálit, hlavně tedy pravou stranu pravého stehna (nebojte, další den jsem si spálil levou stranu) a taky samozřejmě obličej. S tím už se tady musí počítat. UV záření slunce se tu dokonce měří, ale pouze do 14 jednotek, nad to už to nemá cenu, to se spálí i domorodí Maoři. A my jsme tu právě měli přes 12, tedy extrémně vysoké UV, to máme ale štěstí! Každpádně další dny jsme makali jak šrouby. Jedno dopoledne náš Jeanette dokonce pozvala do továrny na borůvkovou zmrzlinu z čerstvých borůvek - neskutečná pochoutka!

Pravá borůvková zmrzlina z čerstvých borůvek

Vtipná věc se nám stala na poště, kde pokračovala naše bitva s úřady Nového Zélandu konkrétně s Inland Revenue - úřadem, jenž se stará o přidělování IRD čísla, bez kterého nedostaneme výplatu. Respektive, můžeme ji dostat, ale se zdaněním 45%… Vytiskli jsme si správné formuláře - konečně - a dali se do jejich vyplňování. Kolonky byly však trochu jinak zpřeházené a pro mne trochu nepřehledné. Začal jsem tedy nadávat přímo na poště při vyplňování, hezky, česky a nahlas, v domění, že mi tady přece nikdo nemůžu rozumět. Najednou se však zpoza mě ozvalo: “Čemupak nerozumíš?”. Otáčím se a spatřuji postarší paní, něco pod 70 - Češka. Ups… Lehce červenám a vysvětluji naši pozici, naštěstí nám rozumí a začne trochu klet taky (samozřejmě ne sprostě) a nakonec nám poradí co kde napsat. Uf! Později nám i říká, že zde žije už 11 let. Z toho plyne ponaučení - když si nevíte v cizině rady, začněte česky nadávat, objeví se kouzelná česká babička a dostane vás z toho!

Práce se nám kupila, my makali jak barevní… Vlastně, byli jsem tak nerovnoměrně spálení, že jsme barevní byli. Vypálené rukávy na rukách, ponožky na nohách, obličeje do ruda každý den (ano, mažeme se…). Jednou si Tomáš vzal po práci bílé tričko a vypadal jak polská vlajka… Nevěřili by jste jak je těžké najít na Novém Zélandu nějaký přípravek po opalování, ten tady snad nevedou! Ono je vlastně teprve jaro…

Polední přestávka na oběd.

Jeden den jsme byli opět pozvaní na večeři k Tereze a Benovi (ta Češka z minula) na domácí pizzu. Mají vlatní pizza pec, mohli jsme si přinést co jsem na ní chtěli. Ben se znova neskutečně předvedl. Jedna z nejlepších pizz, kterou jsem kdy jedl - dobře, moc ji nejím, tak nemám s čím porovnávat, ale i tak! Setkalo se nás tam 7 Čechů - já, Tomáš, Roman s Míšou, Tereza a nový pár Jirka se Stáňou, kteří zrovna přicestovali. Ikdyž nám bylo doporučeno, aby jsme mluvili převážně anglicky, dost často se nám to nedařilo. Chudák Ben, umí akorát “pivo prosím” a “dost dobrý”… Všichni jsem si potom dali pár pivek a jeli domů (tady se může řídit po pivech, heč) a na cestě domů se nám naskytl magický pohled na hvězdnou oblohu jižní polokoule. Díky velmi malého světelnému šufu a čisté obloze jsme měli opravdu krásnou podívanou.

Pizza, kterou pekl Ben Hvězdné nebe

To pivo nám tu přece jenom začalo nějako hodně chutnat, asi je to tím teplem a počasím. Už si skoro nedokážu představit večeři bez jednoho na zapití. Ono se tady teda pijou třetinky, což mi velmi vyhovuje, jelikož nejsem kdovíjaký pivař. Každopádně naše lednice je stále připravena a pokud dochází, je rychle doplněna! Jediný problém je, že nemáme otvírák, ale o to se stará Tomas se svým pořekadlem “Celý svět je plný otvíráků”, aneb 1000 způsobů jak otevřít pivo. A když si k tomu ještě skočíte do bazénu co je v kempu, je to teprve žůžo labůžo!

V bazénu na pivku

Dny v práci utíkali jako voda, občas jsme stihli ve volnu zajet i na nějaký ten výlet po okolí. Byli jsme se podívat na vodopády Rainbow Falls přímo v Kerikeri.

Rainbow Falls

Dále jsme byli na překrásné Matauri Beach, kterou jsem dostali doporučenou jako nejhezčí pláž v okolí (Ruakaka Beach byla možná lepší). Přímo u pláže se nacházel útes, který po poměrně náročném výšlapu (chytře jsem si vzal kroksy) nabídl ohromný rozled na oceán, útesy, ostrovy a údolí v širokém okolí. Těžko se nám tento přenádherný pohled zachytával na foťák či kameru… Já si ještě k tomu GoPro zapomněl v autě, takže jsem pro ni běžel rychle zpátky a pak si dal ten výšlap hezky znova (ano, opět v kroksách). Člověk by nevěřil co dokáže přiroda vykouzlit…

Domek před pláží Pláž Matauri Bay Rozhled z útesu nad Matauri Beach

Náš poslední výlet byl velmi spontánní, v práci jsme skončili dříve, tak jsem se rozhodli najít a zajet si na pláž, kterou ještě neznáme. Bohužel občas to není tak jednoduché, všechny cesty vedou k moři, ale většina z nich končí i několik kilometrů před. Nakonec nás Míša vzala na místo kde pracuje a při západy slunce jsme byli opět svědky krásné scenérie. Tomáš běhal seč mohl (my jsme za ním jeli v autě) a fotil a fotil a že se mu to povedlo! Viz jeho další fotky zde.

Zapadající slunce nad krajinou

Michal Hanč

07.12.2015